Naděje o které José po léta mluvil na denním světle se v dole ve tmě stala zásadně důležitou…
Talca, Chile
Alex Watts jako člen týmu natáčel Filmovou sérii Alfy. Popisuje zkušenost ze setkání s Josém, který jako jeden ze 33 horníků přežil důlní katastrofu v roce 2010. O neštěstí se psalo po celém světě a navždy změnilo osud svých obětí.
Během rozhovoru vás vezmeme do dolu na zlato a měď San José poblíž Copiapa, Chile. Tragédie se stala 5. srpna 2010.
32 horníků pohřbených spolu s Josém 69 dní v hloubce víc jak 600 metrů, téměř 5 km od vchodu do dolu, bojovalo se strašnou žízní a hladem i psychickým a mentálním vyčerpáním. S minimální nadějí, že je vůbec najdou a ještě menší, že přežijí.
Tento příběh se stal součástí chilské historie již před šesti lety. Před pár měsíci jsem absolvoval 32hodinovou jízdu autobusem, abych osobně zachytil Josého osobní zkušenost. Je to neuvěřitelně dobrodružný příběh hrůzy, vytrvalosti a toho, jak modlitba ovlivnila a proměnila jeho zkušenost. Skoro se nechce věřit, že mezi námi už nemusel být, aby nám příběh převyprávěl.
Pár dní před cestou se mě zeptali, jestli bych chtěl odjet do Chile z Córdoby v Argentině, kde nyní bydlím. Pomohl bych jako překladatel natočit pro novou filmovou sérii Alfy jako překladatel natočit rozhovor s horníkem, který zažil neštěstí v Copiapó. Pozvání jsem přijal, aniž bych tušil, že do autobusu do hlavního města Chile nastoupím s přítelem a fotografem týmu Ignatiem. Čekalo nás dobrodružné setkání na místě kde jsme nikdy nebyli, s filmovým štábem a horníkem, které jsme nikdy nepotkali.
Metropole Chile Santiago je prosperující město. Velké, sněhem pokryté hory na východní hranici města z něho vytváří jedno z nejpůsobivějších míst, která jsem zatím v latinské Americe navštívil. Po dvou dnech aklimatizace na tomto jedinečném místě jsme se setkali s filmovým štábem a vyrazili jsme malým minibusem do rodného města Josého, Talcy. Cesta z metropole do Talcy trvá tři hodiny a vede podél nekonečných vinic a hor.
Rodina Gonzálezových, čímž myslím tety, strýce, bratrance a prarodiče, žije v několika k sobě namačkaných domech na severním předměstí Talcy. Můj první dojem po příjezdu byl Josého obrovský úsměv a upřímná srdečnost, když pozval nás všech sedm cizinců do svého domu. V domě se nachází spousta krumpáčů, helem, plaket a medailí. Na takovou sbírku by bylo pyšné každé muzeum.
Po úvodním představení a výborném ovocném koláči a maté, tradičním jihoamerickým teplým nápojem, začal vysvětlovat, že to nebylo první důlní neštěstí v jeho kariéře. To v roce 2010 bylo ale jiné, v modlitbě propojilo kontinenty. A navždy změnilo směr jeho života.
Bývalý důlní předák popsal, co se stalo, když jeho rodina poprvé zachytila zprávy o katastrofě. Jeho vnučka se po škole dívala na televizi. Narazila na zprávy o tom, co se děje v dole, vzdáleném ze Santiaga osm hodin cesty. Jeho žena Blanca rychle vypnula televizi, vzala za ruku svou vnučku a klekla si na zem. Věděla, že jediné co se dá dělat, je modlit se.
Vyprávěl trpělivě a promyšleně. Velké drsné ruce měl položené na stole před sebou. Nechtěl zatajit žádnou drobnost, jako by to bylo poprvé, co o tom mluvil.
Začal mluvit o vážné mentální a duchovní bitvě, která se pochopitelně odehrávala nejen v srdcích všech ostatních, ale i v jeho srdci. Zadržoval slzy, když popisoval, jak nikdy neztratil víru v záchranu, přestože byl v hloubce 689 metrů, i jak jako skupina, bez ohledu na jejich víru nebo vyznání, došli názoru, že pokud Bůh neudělá zázrak, tak se ven nedostanou.
Naděje, o které José po léta mluvil na denním světle, se v dole ve tmě stala zásadně důležitou.
Stále se usmívající muž vysvětlil, jak zorganizoval každodenní modlitby a snažil se udržet morálku mezi ostatními, jak to jen šlo. Dvakrát denně se shromažďovali do kruhu a modlili se. Bylo to místo, kde každý s horníků mohl vyjádřit své pocity a myšlenky. A začali prosit Boha o zázrak.
Muži s sebou měli v okamžiku zavalení dolu zásoby konzervovaného jídla na pouhé tři dny. Díky pečlivému a disciplinovanému plánování vystačily příděly na šestnáct dní. Sedmnáctý den, kdy ještě nebylo příliš pozdě, si začali uvědomovat, že zázrak, za který se modlí, se blíží. José popsal, jak si muži začali všímat práce strojů nad nimi. Jedna ze sond záchranného týmu horníky našla. Připevnili na ní vzkaz: „Všech 33 horníků je zdravých, jsme skryti v úkrytu.“ Vzkaz si José později zarámoval a pověsil na zeď.
Trvalo to dalších 52 dní, než horníci zase spatřili denní světlo. V tu dobu si však díky zásobovacím trubkám mohli vyměňovat vzkazy, posílat jídlo, vybavení, čerstvou vodu a věci z domova.
Těch 33 mužů si neuvědomovalo, že nahoře spontánně vzniká společenství lidí, kteří si pomáhají. Později tomu začali říkat Tábor naděje. Pro děti horníků byly vytvořeny školy, rodiny na místě tábořily, jedly spolu, protože nechtěly opustit své milované: syny, manžele, otce, dědečky nebo blízké přátele.
Nakonec, 69. den, 13. října 2010 byl poslední z 33 mužů, Luis Urzua, byl bezpečně vytažen záchrannou šachtou na povrch. Neuvěřitelná a vyčerpávající zkouška skončila.
Nejvíc mě zaujalo, jak José během rozhovoru neustále děkoval Bohu – takřka v každé větě. Nadšeně se mnou sdílel svou zkušenost s Boží láskou a milosrdenstvím. Popisoval, jak obtížně se vyrovnával s tím, že vše, co se stalo, byla Boží vůle – včetně toho, že 22 mužů našlo v temnotě dolu víru v Boha.
Šedesátiletý José je nyní v důchodu. Důlní průmysl sice opustil, nicméně zkušenosti z toho, co se stalo, nikdy nezapomene. Upřímně řečeno, dnes už by se do práce těžko mohl vrátit; posledních pět let cestuje po celém světě jako řečník a jeho diář je plný.
Na cestách ho doprovází jeho přítel, pastor a překladatel reverend Alfred Cooper. Alfred, bývalý kazatel chilského prezidenta, nám vyprávěl, jak modlitba nebyla jen ústřední součástí života v dole, ale i na zemi v prezidentském paláci, kde se sešli k modlitbám s prezidentem hned, jak se dozvěděli, že důl San José se propadl.
Skončím jednoduchým, a přitom mocným Joséovým výrokem, který mě od té doby provází: „Když jsme si mysleli, že jsme o všechno přišli, mohl jsem říct, že nám zůstala jen modlitba. Jak je vidět, modlitby fungují.“
Fotografoval Ignatio Murua