Sedím ve vlaku na cestě do práce, přemýšlím a cítím se jako mí žáci, kteří hledají ta správná slova k tvorbě seminární práce na zadané téma. Uvnitř mě se mísí mnoho pocitů a já hledám ta správná slova, která by je dovedla, alespoň z části přiblížit. Pán Bůh nám v 1. listu Tesalonickým 5:11 klade na srdce, abychom se vzájemně povzbuzovali a byli si vzájemnou oporou, proto se je minimálně pokusím přenést do tohoto textu.

O Alfě jsem poprvé slyšela v prostředí našeho evangelického sboru. Bylo to v čase, kdy jsem se necítila připravená sdílet své pocity a zkušenosti s Pánem Bohem, v čase, kdy jsem se teprve rozhodla pro členství v církvi. Jako dítě z ateistické rodiny jsem nepoznala, co znamená život s Pánem Bohem v dětství, nýbrž až v dospělosti, kdy jsem obdivovala, jak lidé okolo mě o Bohu dovedou hovořit otevřeně a nahlas.

Čas plynul a v mém životě nastala změna. Teprve když jsem pocítila Boží dotek ve svém životě, jako by ze mě opadly veškeré starosti a obavy a najednou ve mě vzrůstala potřeba sdílet své pocity a myšlenky. Alfu jsem vnímala jako skvělou příležitost, kde se mohu sdílet s dalšími křesťany, ale též lidmi, kteří se teprve hledají, kterým by mé zkušenosti mohly určitým způsobem pomoci.

Alfa pro mě znamenala požehnaný čas naplněný chvílemi ke ztišení v uspěchaném pracovním shonu, čas inspirace, nových přátelství, zkušeností, přičemž uprostřed nás byl náš Pán. Vedle mě teď leží kniha „Zaskočen radostí“ od C.S. Lewise a já si o to více uvědomuji, jak se Alfa dotkla i mého srdce, ač její témata mi nebyla úplně cizí.

V Matoušově evangeliu 18:20 čteme „Neboť kdekoli se shromáždí dva nebo tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich“. Alfa byla úžasným časem, který potvrzoval, že čas ani vzdálenost ve vztahu s Pánem Bohem nehrají roli. Díky Bohu za tento požehnaný čas.

Lucie, SCEAV Karviná