“Návštěvy církve se dost podobaly chození do školy. Tak jsem to aspoň cítila. Tady to ale bylo dost jiné…”

Philippa, Stratford, Velká Británie

Vyrůstala jsem jen s mámou – naši se rozvedli když jsem byla malá. Po rozvodu se máma odstěhovala na Filipíny, své rodné země. Vážně jsem onemocněla a matka se rozhodla vrátit se do Británie, aby se mi dostalo co nejlepší lékařské péče. Tak jsem se dostala do Stratfordu ve východním Londýně.Tehdy to nebyla moc bohatá čtvrť, ale Stratford má bohatou kulturu a je rozmanitý. Moc ráda jsem tam chodila do školy.

Jako teenager žijící jen s jedním rodičem, pocházejícím z jiné kultury jsem to neměla snadné. Měli jsme na mysli stejné věci, ale naprosto jsme se lišily v názoru, jak tam dojít. Často jsme na sebe narážely. Dnes jsme spíš jako sestry – nakonec jsme to zvládly!

Moje máma je křesťanka a když se vrátila do Londýna, přirozeně hledala společenství lidí, kteří by s ní byli na jedné lodi. Našli jsme převážně filipínský sbor – bylo to tam skvělé. Nasávala jsem jazyk a kulturu. V tomto životem pulsujícím společenství jsem navázala pár celoživotních přátelství.
Návštěvy církve se dost podobaly chození do školy. Tak jsem to aspoň cítila. Něco, co prostě děláte. Když mi bylo dvanáct nebo třináct, začala jsem si říkat,  ‘Proč to vlastně dělám?’ Myslím, že tou dobou jsem si začala klást otázky.

Koncem školy jsem procházela obtížným obdobím. Navíc mi nečekaně zemřel táta. To mě dostalo. Sžírala mě sebelítost a ptala jsem se, proč tu vlastně jsem? Cítila jsem, že jsem úplně prázdná, že nemám důvod žít dál.

Nevíte, co všechno máte, dokud o to nepřijdete. Bylo to zoufalé období mého života. Díky tomu mi ale došlo, že potřebuji víru. Život půjde dál, lidé onemocní, stanou se špatné věci. Klidně vám může vyhořet dům. A v takových časech chci raději spoléhat na Boha, než nemít nikoho.

Tehdy jsem dala Bohu něco jako ultimátum a řekla jsem: „Dám ti šanci, ale jestli se mi nedáš poznat, tak víru odložím stranou.“ Nebyla jsem si jistá, jestli to myslím vážně. Byla jsem frustrovaná. Přála jsem si, aby se mi Bůh dal poznat jasně a jednoznačně.

Nemůžete vzdát víru, pokud jste se na 100% nesnažili – musíte udělat to, co je na vás.

Začala jsem hledat církev, kde bych se mohla zapojit. Aby byla moje a hlavně aby byla jiná než ta, ve které jsem vyrostla. Jeden kamarád mě pozval na křesťanskou akci v centru Londýna, kterou pořádala místní církev. Rozhodla jsem se jít.

Cítila jsem spoustu pokoje, dokonce i v budově. Napadlo mě: „Na žádné přednášce jsem se takhle ještě necítila!“ Když jsem někam šla abych se něco dozvěděla, i když to nebylo špatné, nebylo to vždycky zajímavé. A tady jsem měla celou dobu uši na stopkách, abych neminula nic z toho, co se tu říká o Bohu!

Ten večer jsem se tam s někým z týmu pořadatelů dala do řeči. Pozvali mě na Alfu a taky v neděli dopoledne na bohoslužby. Vyměnili jsme si telefonní čísla, a znovu jsme se tam potkaly. Dost jsem se bála udělat z toho něco pravidelného: měla jsem to tam daleko, byli tam lidé z různých společenských vrstev, ale z nějakého důvodu jsem cítila, že jsem ve správný čas na správném místě.

První co jsem zkusila byla Alfa. Netušila jsem, co očekávat. A znovu jsem dost váhala. Zažila jsem tábory pořádané církví a různé akce jako dítě, ale nikdy jsem se s tím nedokázala naplno ztotožnit. Na Alfě se mi líbila jednoduchá struktura a programu tak akorát, že jsem nebyla zahlcena. Lidé přišli z nejrůznějších důvodů – a pro každého tam bylo něco, s čím se mohl ztotožnit.

Na prvních dvou večerech jsem se spíš držela stranou a jen poslouchala. Pak jsem se ale zapojila do diskuse a řekla jsem co si myslím. Také jsem reagovala na to, co říkali druzí.

Naše skupina byla dost rozmanitá; byl tam jeden ateista, mladý muslim, jeden vysoce postavený člověk a několik studentů. Byl to skvělý mix, diskutovali jsme velká témata spjatá s vírou a náboženstvím – kde jinde najdete takovou příležitost?

Docela často

Tak mě to bavilo, že jsem se zúčastnila i podruhé, tentokrát jako moderátor diskusní skupinky. Protože jsem Alfou sama prošla, uměla jsem se ztotožnit s těmi, kteří přichází poprvé. Chápala jsem, jak se cítí, když opouští svou „zónu bezpečí“ a sdílí své myšlenky. Na skupince jsme diskutovali o zajímavých tématech a tak jsem mohla uvidět, jaké mohou mít lidé názory na církev, život a víru. A také, jak se mění jejich postoje, podobně jako se změnily ty moje.

V církvi jsem vyrostla, takže když jsem poprvé slyšela o Alfě, napadlo mě: „Vždyť já už vím co je to víra – tak to pro mně asi nebude.“ Není ale dobré uzavírat se novým podnětům. Alfa je skvělá. Získala jsem něco, co jsem nečekala, byla pro mně výzvou a změnila můj pohled na některé věci. Proto ji ráda doporučuji.